
Svatá Říše Římská
Svatá říše římská (latinsky Imperium Romanum, později Sacrum Imperium Romanum, německy Heiliges Römisches Reich, později Svatá říše římská národa německého-Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation) je název dnes již zaniklého mnohonárodnostního, později velmi volného svazku mnoha politických útvarů, který se rozkládal ve střední Evropě. Říše zprvu sestávala ze tří království (tzv. tria regna) německého, italského (od roku 951), arelatského (od roku 1032), dále Českého knížectví (od roku 1004) a stovek dalších knížectví, vévodství, hrabství, biskupství, svobodných říšských měst a jiných oblastí.
Říše byla založena roku 962 Otou I. Velikým, který navázal na tzv. Karolinskou říši Karla Velikého a zároveň tím zahájil tradici korunovací říšských císařů v Římě. Do roku 1157 se označovala jako Římská říše. Přídavné jméno "svatá" bylo přidáno toho roku Fridrichem I. Barbarossou, římským králem a císařem, který chtěl změnou názvu dát najevo svou touhu vládnout též na území Itálie i Papežském státě a zdůraznit sakrální povahu středověké říše, zejména ve vztahu k církvi.
Sacrum Imperium Romanum nicméně po celý středověk aspirovalo na nadnárodní univerzalistický celek a tak bylo i chápáno ve světě. Nebylo ovšem státem výhradně německým, součástí obyvatelstva byli Francouzi, Italové, Nizozemci, Dáni, Češi, Moravané, Slovinci a též Lužičtí Srbové. Německý charakter říše je však převažující a nepopiratelný též s ohledem na to, že panovníci byli z řad německých knížecích rodů až na zřídkavé výjimky.
Od vrcholného středověku řadíme do celku Svaté říše také Nizozemsko, Švýcarsko, Belgii, Slovinsko, Lucembursko, Rakousko, Česko; Slezsko, části Polska (bývalé Zadní Pomořansko a Východní Braniborsko), třetinu Itálie (kraje Piemont, Toskánsko, Lombardie a provincie Trentino), větší část pohraničí Francie (hrabství Artois, Savojsko, Lotrinsko, Alsasko, část Burgundska a část Okcitánie) a konečně také jižní část Dánska (Šlesvicko).
České knížectví se stalo součástí Svaté říše římské začátkem 11. století. Díky Zlaté bule sicilské (1212) získal definitivně král Přemysl Otakar I. dědičný královský titul a další privilegia Českého království. Český panovník měl vůči říši povinnost pouze účasti na říšských sněmech. Prvním "naším" zástupcem, který stanul v čele Svaté říše římské byl Karel IV. (roku 1355), poté se stal i vládcem všech království říše. Též Karel je autorem Zlaté buly, dokumentu, který definoval a potvrzoval exkluzivní postavení čech v rámci Svaté říše římské.
Říše byla zrušena v létě roku 1806 Františkem I. Rakouským poté, co Napoleon Bonaparte císaře donutil vzdát se titulu. Svatá říše římská zanikla po 844 letech svého trvání.
DETAILY VE ZKRATCE:
Vznik: 962
Zánik: 6. srpna 1806
Státní zřízení: Konfederační volená monarchie
Úřední jazyk: Latina
Počet obyvatel: v postupech času 5 milionů - 26,3 milionů





Svatá Říše římská byla státním celkem. V čele stál římský (římsko-německý) král, později císař Svaté říše římské.
Panovník říše byl vybírán na základě volby Kurfiřtů (z němčiny přejaté Kurfürst = složenina küren = volit a Fürst = kníže). Kurfiřty zvolený král se pak musel nechat od papeže korunovat na císaře.
Původně volila krále všechna říšská knížata, ve 13. století se počet volitelů ustaluje na 7 kurfiřtech, zároveň držitelích nejvyšších říšských úřadů. Jednalo se o vysoce prestižní ceremoniální funkce, které souvisely s reprezentací na císařské korunovaci, úkolem těchto arciúředníků bylo posluhovat nově zvolenému císaři během slavnostní jízdy a korunovační hostiny.
Jednalo se o tři duchovní a čtyři světské kurfiřty. Původními byli:
- arcibiskup mohučský (duchovní) - říšský kancléř pro německou část říše
- arcibiskup kolínský (duchovní) - říšský kancléř pro Itálii
- arcibiskup trevírský (duchovní) - říšský kancléř pro Burgundsko
- král český (světský) - nejvyšší říšský číšník
- falckrabě rýnský (světský) - nejvyšší říšský stolník
- vévoda saský (světský) - nejvyšší říšský maršálek
- markrabě braniborský (světský) - nejvyšší říšský komorník