Vláda Jana Lucemburského

1310 - 1346

Jan Lucemburský (narozen 10. 8. 1296 - zemřel 26. 8. 1346)
> mimo český prostor známý spíše jako Jan Český (John of Bohemia, Johannes von Böhmen, Jean de Bohême), u nás přezdívaný také Král Cizinec, zvaný Slepý (John the Blind)
> byl jediným mužským potomkem Jindřicha VII. Lucemburského a Markéty Brabantské
> měl dvě sestry - Marii (1304-1324) a Beatrix (1305-1319)

> jeho manželkou se stala dědička českého trůnu, princezna ze slavného rodu Eliška Přemyslovna
> měli spolu 7 dětí - Markétu, Jitku, Václava, Přemysla Otakara, Jana Jindřicha a dvojčata Annu a Elišku, dospělého věku se dožili ale jen čtyři z nich
> druhou manželkou se mu stala Beatrix Bourbonská, s níž měl syna Václava a dceru Bonu
> měl také nemanželského syna Mikuláše, narozeného okolo 1321-1322

Události let 1310 - 1315

Mladý nový český král Jan, líbivý hoch, jak jej popisují dobové kroniky, bude ale po příjezdu do Čech zděšen a přes veškerou snahu mu česká země k srdci mnoho nepřiroste.

Dobytí vlastního království
Nejprve se musel král Jan vypořádat s Korutany. Na Prahu vytáhl s vojskem, shromažďování v Norimberku se však protáhlo až do poloviny října 1310, celé tažení totiž pozdržel spojenec Rudolf I. Falcký, který dorazil s pěti sty jezdci se zpožděním. Prahu koncem září po neúspěšném odporu vojska Vítka z Landštejna oblehly míšeňské jednotky. Zatímco Jindřich Korutanský se tehdy stále ukrýval na Pražském hradě, Fridrich Kulhavý se zmocnil vlády nad celým královstvím.

19. listopadu 1310 stanuly Janovy jednotky před Kutnou Horou, obsazení města ale selhalo. Jan se tedy rozhodl obsadit Kolín, jenž se ale zachoval stejně jako Kutná Hora. Vyčerpané jednotky nakonec vytáhly na samotnou Prahu, před kterou Jan rozložil tábor 28. listopadu 1310. S blížící se zimou přicházela netrpělivost i malomyslnost. Část spojenců přemýšlela nad odchodem.
Petr z Aspeltu, králův rádce a poručník si byl vědom, že neúspěchem by se celý lucemburský rod dostal do vážných problémů. Janův tábor se proto rozhodl, že přezimuje a útok na Prahu povedou zjara následujícího roku. Jan začal vyjednávat s bývalou královnou - vdovou Eliškou Rejčkou, aby mu vydala některá východočeská města.
30. listopadu 1310 uzavřeli dohodu, že po úspěšném obsazení Prahy Jan splatí Rejčce dluh v hodnotě 6000 hřiven stříbra, který u ní měl Jindřich Korutanský. Dne 3. prosince 1310 se podařilo díky tajnému jednání Petra s Aspeltu s pražskými měšťany vniknout do města brankou u dnešní Prašné brány. Janovo vojsko se s výkřiky "Mír, mír, mír" zmocnilo města a vyhnalo Korutany i Míšňany. Dobytím Prahy král Jan de facto dobyl celé Čechy.

Dne 9. prosince 1310 vstoupil Jan Lucemburský slavnostně do Baziliky sv. Víta a poklonil se zde ostatkům českých světců. Nový král byl zcela odkázán na pomoc své manželky Elišky, hrdé a energické Přemyslovské princezny, toužící silně po obnovení slávy svého rodu, a dále svých poručníků Bertholda VII. a Petra z Aspeltu, mohučského arcibiskupa a několika dalších německých pánů, kteří s ním v Praze zůstali. Českému prostředí ani jazyku Jan totiž příliš nerozuměl a neměl ani žádné vladařské zkušenosti.

Dne 25. prosince 1310 do Prahy svolal zemský sněm, na němž chtěl ustanovit zemské úředníky a přijmout slib věrnosti českých šlechticů. Čeští velmoži však za hlavní bod jednání považovali vypracování smlouvy mezi šlechtou a panovníkem. Na tomto sněmu tak král Jan skutečně vydal takzvané Velké privilegium pro Čechy a Moravu, neboli Inaugurační diplomy, skládající se ze čtyř základních ustanovení:

1) úprava vojenských povinností šlechty - privilegium, že se čeští páni nemusí zapojovat do králových zahraničních tažení a že jejich vojska smí panovník bezplatně využít (svolat Zemskou hotovost) pouze při obraně Čech a Moravy před útokem zvenčí. Do královských zahraničních tažení se mohou vojska šlechticů zapojit pouze ze své dobré vůle, nebo pokud jim za to král řádně zaplatí.

2) úprava berních povinností šlechty - bylo požadováno, že král bez dovolení panstva nesmí vybírat zemskou berni (= daň), ale král si v diplomu vyhradil právo berni vybírat bez panského souhlasu ve dvou případech a to při korunovaci nebo sňatku svých synů a dcer. Berně byly stanoveny na 16 grošů z jednoho lánu selské půdy, z větších mlýnů, krčem a od panských řemeslníků pak po 4 groších.

3) rozšíření dědického práva šlechty - a to v rodičovské linii do čtvrtého kolene mužským i ženským potomkům, dosavadní platilo pouze pro přímého mužského potomka, nebyl-li tento, majetek propadal formou odúmrti králi. Toto privilegium označil král za vyhovění "obecnému přání rodičů, toužících po tom, aby po nich jejich děti dědily".

4) obsazování zemských úřadů - požadavek šlechty zněl, že král nemůže vládnout pomocí cizinců a svěřovat jim zemské úřady, z jejichž državy by vyplývaly důchody nebo statky. Ustanovení bylo králem formulováno takto: "Dále pak, abychom obyvatele našeho království k dobrovolné podnítili poslušnosti, slibujeme jim, že nikdy žádnému jinému než Čechovi v Čechách a Moravanovi na Moravě nesvěříme nějaký úřad spojený s důchody."

Poté, co Jan ve prospěch šlechty vydal inaugurační diplomy, bylo konečně v jejím zájmu, aby Petr z Aspeltu co nejdříve korunoval Jana na českého krále. Staré město Pražské královskému páru ke korunovaci darovalo klenoty v hodnotě 120 kop grošů. Podobně pár obdarovali i někteří šlechtici a preláti. Jan s Eliškou se totiž nacházeli ve složité finanční situaci − peněz se jim zatím nedostávalo a museli splácet dluhy svých předchůdců na českém trůně i těch, které vznikly přípravou tažení do Čech.

Korunovace Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny

proběhla 7. února 1311 v bazilice svatého Víta na Pražském hradě a uskutečnil ji Petr z Aspeltu. Jan se pokoušel vládnout s ohledem na říšskou politiku, která byla pro Lucemburky prioritní. Vzorem mu byl způsob vlády na francouzském dvoře. Jenže vypočítavá česká šlechta nechtěla silného panovníka, chtěla panovníka, se kterým bude moci manipulovat. I přesto k němu národ vzhlížel s upřímnými nadějemi v to, že po letech rozbrojů zavládne v zemi klid. I v kronikách najdeme přání o nastolení míru a zachování českých privilegií s příchodem nového panovníka.

Po korunovaci začal Jan horečně pracovat, prioritou pro něj byla zahraniční politika. Nejdůležitější bylo urovnání vztahů s rakouskými vévody a to především kvůli navrácení Moravy, poté probíhala jednání s Míšňany, krátce na to se vypravil se svými věrnými převzít Moravu z moci rakouského vévody Fridricha a od slezského vévody Boleslava získává zpět Opavsko. V srpnu 1311 král Jan své další politické aktivity zaměřil na domácí politiku.

Narození první dcery
V osobní rovině přichází k Janovi několik bolestných ran. Při dobývání Brescie zahyne jeho strýc Walram, v prosinci 1311 pak umírá jeho matka Markéta Brabantská a to v pouhých 36 letech. Janovu otci to přidělá nemálo vrásek. Neustává však mezitím ve své cestě za císařskou korunou a dne 29. června 1312 je v Lateránské bazilice třemi kardinály korunován na císaře Svaté říše římské. Své postavení chce posílit vojensky a svolává na květen 1313 říšský sněm s plnou vojenskou hotovostí všech účastníků. Spoléhá zde hlavně na svého syna Jana. Organizace Janovy výpravy ale nabírá skluz pomalým shromažďování českých a moravských vojsk, ale především pro nedostatek financí. 

Jeho odjezd je pak ještě znovu oddálen rodinnou událostí - 8. července 1313 přivedla královna Eliška na svět prvorozenou dceru Markétu Lucemburskou, pojmenovanou po králově matce - Markétě Brabantské. Vlivem všech těchto zpoždění Jan nedorazil otci na pomoc včas. O několik týdnů později, dne 24. srpna 1313, podléhá Janův otec Jindřich VII. Lucemburský horečnaté nemoci při zpáteční cestě z Pisy a tato zpráva zastihne krále Jana naprosto nepřipraveného nedaleko Ulmu. Ve vojsku vypukl zmatek, dezerce a došlo i na napadání přítomných Čechů jako údajných nepřátel říše. Mladý král čelí závažné krizové situaci, kterou však vyřeší s obdivuhodnou důstojností. České vojsko posílá domů a sám se věnuje uklidnění situace v říši.

Volba nového říšského císaře
 Sedmnáctiletý Jan se nestal otcovým nástupcem, protože podmínkou pro zvolení římského krále bylo osmnáct let věku a když viděl, že šance na zvolení má spíš rakouský vévoda Fridrich Sličný, což bylo nebezpečné pro české království, rozjel kampaň, na jejímž konci byl v říjnu 1314 novým římským králem korunován Ludvík IV. Bavorský, od kterého pak získal pro české království řadu významných příslibů, bohaté odškodnění a záruky na budoucí pomoc. Českému králi Ludvík přislíbil, že při něm bude stát proti všem nepřátelům a že mu zachová veškerá léna, vládu i zemi. Zároveň Jan získává Chebsko a potvrzení svých práv na polskou korunu.
Po návratu do Čech ale krále Jana nevítaly ovace nad jeho úspěšnou zahraniční politikou. Z pohledu české šlechty Jan ztratil podstatnou část své ceny z postavení "syna římského císaře" smrtí svého otce a proto část české šlechty téměř okamžitě přechází do ofenzivy proti králi. Okamžitě požadují propuštění německých a lucemburských rádců a dosazení českých pánů na tyto posty. Jan jim tentokrát vyhoví a v roce 1315 čeští páni obsazují všechny významné úřady.

Druhé dítě a boj se šlechtou
21. května 1315 přichází na svět druhé dítě Jana a Elišky, dcera Jitka Lucemburská, pojmenována po královnině matce Gutě (Jitce) Habsburské. Narozením další dcery však začíná být národ znepokojen, protože se očekávalo narození syna. Královna Eliška náladu vnímá, ale v tu chvíli se projevuje jako žena a milující matka, když se svěřuje svému zpovědníkovi a kronikáři Petru Žitavskému:

" ... protože takřka nikdo nemá rád toto dítě,
proto jej musím já mít ráda tím vřeleji...."
(Zbraslavská kronika)

V létě 1315 se devatenáctiletý otec dvou dcer, král Jan, vydává s českými pány na vojenské tažení na Moravu, kterou ohrožuje uherský vévoda Matúš III. Csák Trenčianský a u hradu Holíč jej s pomocí svého podkomořího a českého maršálka Jindřicha z Lipé úspěšně odráží. Skutky Jindřicha z Lipé v tomto boji nejsou ale doma vnímány jako úspěch. Kvůli nenávisti královny Elišky vůči Jindřichovi i pokračujícímu intrikaření mezi českou šlechtou král Jan uvěří informacím, že jej chce pán z Lipé za pomoci Habsburků připravit o trůn. A tak si nic netušícího Jindřicha král 26. října 1315 nechá pozvat, obviní ho ze spiknutí proti králi, zpronevěry peněz, nechá ho zajmout a uvěznit na hradě Týřov.

Pokud si snad Jan s Eliškou mysleli, že odstranění Jindřicha z Lipé povede k upevnění královské moci, realita doby je velmi rychle vyvedla z omylu. Na králově straně zatím stojí jeho švagr Boleslav Lehnicko-Břežský, Vilém Zajíc z Valdeka a v tuto chvíli i přelétavý vlivný jihočeský šlechtic Petr I. z Rožmberka. Ten v domnění, že Jindřich z Lipé bude dlouho vězněn, ruší zasnoubení s jeho dcerou Markétou a ve snaze připoutat se blíže ke královské rodině se ožení s Eliščinou švagrovou, královskou vdovou po Václavu III., pětadvacetiletou Violou Těšínskou. 

Uvolněný úřad podkomořího si zabírá český šlechtic a královnin spojenec Vilém Zajíc z Valdeka, na odpor se ale okamžitě staví čeští páni v čele s rodem Jindřicha z Lipé - Ronovci - a ti rozpoutávají v zemi ozbrojený odboj. Královna vdova, Alžběta Richenza (Rejčka), přítelkyně a snad i milenka Jindřicha z Lipé vynakládá nemalé prostředky na jeho propuštění. Král Jan se o tom dozví a rozkáže vojsku dobytí jejích věnných měst Mýta, Poličky a Jaroměře.

Královský pár se rozhodne požádat o pomoc zvenčí, Jan vypravuje poselstvo ke svému strýci Balduinovi a královna Eliška odjíždí s prosbou k Ludvíkovi Bavorovi. Ten by však sám potřeboval Janovu pomoc. Do Českého království tak přijíždějí v prosinci 1315 arcibiskupové mohučský (Petr z Aspeltu) i trevírský (Janův strýc Balduin Lucemburský) - se snahou o mírové a kompromisní vyřešení situace mezi králem a panstvem.

Události let 1316-1325

Jindřich z Lipé byl sice v dubnu 1316 propuštěn a spor byl částečně urovnán, ale Jan si na pomoc proti odbojné šlechtě pozval německé žoldnéře a české panstvo hrozilo, že nedojde-li ke vzájemné dohodě, nahradí ho jiným panovníkem. 

Vytoužený syn a první bitva
14. květen 1316 přináší však v těžké době královskému páru dlouho očekávanou radost a přislib světlých zítřků. O páté hodině ranní toho výjimečného dne přišel na svět zdravý a silný chlapec, prvorozený mužský potomek, právoplatný dědic, pojmenován slavným jménem svých přemyslovských předků - Václav. Dne 30. května 1316 na Boží Hod Svatodušní je dítě slavnostně pokřtěno v katedrálním pražském chrámu. V srpnu 1316 ale odjíždí hrdý otec se svým strýcem Balduinem na pomoc římskému králi Ludvíkovi proti Fridrichu Habsburskému. 30. srpna 1316 se Jan a Balduin se svými vojsky přesouvají ke švábskému městu Esslingen. Pro krále Jana je tato bitva velkým životním milníkem, byl před ní svým strýcem Balduinem pasován na rytíře. 

Po vítězství odjíždí do rodného Lucemburska, odkud obdrží nemilé zprávy o krizi podobné, jako v Království českém - i zde šlechta využívá nepřítomnosti panovníka pro vzájemné boje ve snaze ukořistit pro sebe nové majetky. Podle Janova soudu ho v tu chvíli Lucembursko potřebovalo více, než Češi. Správou české země pověřuje svého dobrého přítele a rádce, mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu a svou ženu královnu Elišku. Petra z Aspeltu také pověří správou finančních záležitostí. Křehká důvěra českého panstva v krále tím dostává další ránu, protože Petra z Aspeltu považují za cizince dosazeného do správy království. Znesvářené panské strany v Čechách vyvolávají další a další konflikty, které ještě prohloubí sama královna Eliška, když svěří do ochrany kralevice Václava šlechtici Vilému Zajíci z Valdeka, čímž veřejně vysílá signál o své stranickosti. 

Válka královen
Na podzim roku 1316 se situace vyhrotí poté, co královská vdova Alžběta Richenza za podpory či snad i pomoci Jindřicha z Lipé, avšak bez souhlasu a vědomí panovníka, domluví sňatek své dvanáctileté dcery kněžny Anežky s vévodou Jindřichem Javorským, synem Bolka Slezského ze Svídnice a věnem dívka dostává město Hradec. Královna Eliška to považuje za nejvyšší urážku královského majestátu a rozpoutání otevřené války se svou macechou, kterou už dávno z hloubi duše nenávidí. Půlroční královský syn Václav proto tráví svou první zimu roku 1316 v úkrytu na hradě Křivoklátě. Petr z Aspeltu již není schopen situaci v zemi uřídit a tak zkraje roku 1317 skládá plnou správu do rukou královny a opouští království, čímž ale uvolní prostor pro definitivní rozvrat země. Proti sobě tu stojí dvě skupiny šlechty, jedna vedená Jindřichem z Lipé na straně Richenzy, a druhá vedená Vilémem Zajícem z Valdeka na straně Přemyslovny.

Ačkoliv se o smír ještě pokouší alespoň biskup Jan z Dražic, hrdá královna Eliška Přemyslovna již není schopna nabídku přijmout a jedinou cestu vidí v porážce či lépe zničení protivníka. Válka mezi oběma stranami je již nevyhnutelná. Eliška Přemyslovna se i s dětmi a nejbližšími důvěrníky 20. června 1317 uchyluje do bezpečí hradu Loket, odkud prosí koncem září 1317 prostřednictvím spěšného listu o pomoc svého manžela. Král nezaváhal ani na okamžik, opustil jakž takž zkonsolidované Lucembursko a 12. listopadu 1317 přitáhl s vojskem k Lokti. Lid se z návratu krále raduje, rolnictvo se utěšuje, mnišstvo se veselí. Mnoho šlechticů vyráží za králem do Prahy nabízí mu jako již několikrát svou věrnost a své muže. Královi rádci z Rýnska jsou však opatrní a značnou část pánů posílají zpět.

Domácí válka na pozadí však pokračuje, král koncem prosince 1317 a zkraje ledna 1318 plení jihočeská území zejména Viléma z Landštejna, jež opovrhl královským majetkem a jeho statky zde obsadil. Tím však proti sobě král Jan poštval i dosud váhajícího jihočeského velmože Petra I. z Rožmberka, Vilém z Landštejna je jeho příbuzný a na rodinu si Vítkovci sáhnout nenechají. Král tak, jako kdysi vypaloval a dobýval tvrze a hrady loupeživých rytířů, provádí nyní to samé na statcích svých největších odpůrců. Válek přibývá, tím i raketově roste počet chudých a nuzných a aby toho nebylo málo, krutá zima a velké lijáky s povodněmi nepřejí úrodě již druhým rokem. Zbraslavská kronika například popisuje dobu jako "nejkrutější neúrodu přítomné doby". Ruku v ruce s tím vším utrpením se objevuje mor, a hluboké jámy po celé zemi se plní tisícovkami těl.

Vzpoura šlechty
Česká šlechta se protentokrát vzepne k svému snad největšímu úkonu a na sněmu na hradě Zvíkově se sejdou i ti nejzavilejší šlechtičtí odpůrci a dohodnou společný postup proti králi. Hlavním vůdcem a iniciátorem je Jindřich z Lipé, který si svou hru vypočítavě pojistí, když odjíždí se svým nejstarším synem za Fridrichem Sličným a uzavírá s ním smlouvu proti vlastnímu králi.  V únoru 1318 obkličuje vojsko Jindřicha z Lipé královský pár v Brně. Jindřich po králi požaduje odvrácení od Ludvíka Bavora a uznání Habsburka jakožto římského krále, s čímž Jan rozhodně nesouhlasí a jednání jsou tedy u konce. Kupodivu ale 27. února 1318 nechává Jindřich z Lipé krále z obleženého Brna odjet zpět do Prahy. Pak se vyhrocená situace, kdy proti vlastnímu králi stojí převážná většina šlechty, začne pomalu uklidňovat.
Jan je Ludvíkem Bavorem povolán do Chebu a tak 20. března 1318 opouští Prahu, aby v Chebu projednal sněmovní jednání v Domažlicích. 23. března 1318 odjíždí z Prahy také královna Eliška, která míří za dětmi na hrad Loket. Složitou dobu plnou chudoby a rebelie panstva líčí květnatě dobové kroniky.

Kompromisem mezi Janem a šlechtici se za pomoci císaře Ludvíka Bavora nakonec stane uzavření Domažlických úmluv dne 24. dubna 1318 a to za přítomnosti krále, královny i veškeré šlechty. Dochází k vyhlášení zemského míru a opětovnému potvrzení králových inauguračních slibů. Jindřich z Lipé opět dostává úřad podkomořího a Vilém Zajíc z Valdeka úřad nejvyššího maršálka. Na oplátku šlechta zase přísáhá králi věrnost a poslušnost. Napjatá situace v zemi zdá se být uklidněna. Hrdá Eliška Přemyslovna ale do morku kostí nemohla svému manželu tuto - v jejích očích ostudnou a fatální porážku krále šlechtou - odpustit a zapomenout. A právě zde je počátek rozpadu jejich vztahu.

Druhý syn a rozpad manželství
Těžký rok je však ke konci opět požehnán veselou zprávou, dne 22. listopadu 1318 v den svaté Cecilie panny přichází na svět čtvrté dítě Jana a Elišky, druhý syn, nesoucí neméně slavné jméno předků z matčiny strany - (Přemysl) Otakar.
Zkraje roku 1319 se však nálada v zemi opět mění a mnohé intriky letí směrem ke králi Janovi a popuzují jej proti jeho vlastní choti. Jan dostává zprávy o tom, že Eliška se jej snaží ovládat, za zády podvádět a o české království ho chce nečestně obrat a skrze syna Václava dosazeného na trůn sama vládnout. Kronika cituje, jak podlézaví pánové králi intrikovali:

"Pane králi, vy víte, že čest králova toho vyžaduje
a vyhledává důstojnost království, aby kterýkoli král vládl a nebyl ovládán.
Vidíme však naopak, že vás žena ovládá, vás otočila,
vás tak zaslepila, že neděláte jiného, než-li co řekne.
V té věci se klamete, ona myslí na vaše zlo
a chytře usiluje od království vás zbočiti.
Staršího syna vašeho Václava, řkou,
ona odevzdati chce některým pánům,
aby ho měli za krále, vás vyloučili; i dodávají:

Pokud jste se přidržoval rad této své choti,
nikdy jste posud v království neměl cti ani míru.
Nyní však, milujete-li svůj užitek a prospěch,
dbejte našich rad: neposlouchejte králové této,
své choti, poručte, ať koná práce ženské, předouc a tkajíc,
přidržujte se, pane králi, úplně nás,
a my budeme státi a bojovati za vás."
(kronika Zbraslavská)

Hlavním strůjcem těchto intrik nebyl nikdo jiný, než vypočítavý Jindřich z Lipé, který Elišce neodpustil své zatčení. A král postupně uvěřil. Eliška s dětmi znovu utíká na hrad Loket, který ale Jan podrobí silou, Elišku internuje na královské věnné město Mělník a děti zůstávají na Lokti. Královniny blízké důvěrníky podrobuje král výslechům a trestům. Dcerky Markétu a Jitku posléze král posílá za matkou, ale syna Václava uvězní na hradě Lokti, aby jej šlechta nedosadila na český trůn. Velké změny v chování králově a nezřízený život zaznamenávají kroniky.

Odjezd krále z české země
 28. prosince 1319 opouští pod rouškou tmy a v tichosti Jan české království a vydává se na cestu do Lucemburska. Hejtmanem, ochráncem a správcem země ustanovuje svého podkomořího Jindřicha z Lipé. V zemi nyní uklidněné trvá křehký mír. Toho roku kroniky zaznamenávají velmi dobrou úrodu vína i pšenice, která je levně dostupná. 

I následující rok (tj. 1320) je také na úrodu bohatý. Stále bez přítomnosti krále v zemi zaplní kroniky tři silné události:
1) Vypočítavý polský vévoda Vladislav I. Lokýtek po dlouhých bojích v Polsku a podplacení papežské kurie je korunován polským králem. Část polské šlechty ale zůstává věrná králi Janovi a proti Lokýtkovi i nadále vystupují nepřátelsky.
2) Tragickou zprávu přináší 20. duben roku 1320, kdy umírá v necelém 1, 5 roce věku druhý syn královský (Přemysl) Otakar.
3) O necelé dva měsíce později, 5. června 1320 umírá mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu.
Kronika zbraslavská zaznamenává s jistou dávkou udivení také zprávu o plánované křížové výpravě nižších stavů (sedláků, pastýřů, ale i zlodějů, tuláků a zběhů) z Francie. Popisuje, jak se lid obecný plánoval zapojit se do Reconquisty na Iberském poloostrově (tzv. pastýřská křížová výprava) a tak v Avignonu násilím žádal papeže o svolení a finanční příspěvek. Papež však toto podivné srocení nechal rozehnat a "klatbou stížil".
Roku 1320 se také opakoval střet vojsk římských králů Ludvíka a Fridricha, tentokrát u Štrasburku.

Královský turnaj a třetí syn
Král Jan Lucemburský se do České země vrací v únoru 1321 a v Praze pořádá velký rytířský turnaj, na který sezve mnoho urozených pánů. Během turnaje byl nešťastně sražen z koně, který se splašil a krále velmi vážně zranil. Kronika Zbraslavská detailně popisuje, že dlouho královo tělo leželo v blátě, kopyty koní bylo pošlapáno, zbraň zablácena a oděv jeho zcela zohaven byl. A také jak část přihlížejících propukla v žalostnou paniku a nářek, někteří však v potlesk. Po tomto úraze se znovu nakrátko sblížil se svou chotí královnou Eliškou, 23. června 1321 ale už Jan opět opouští Čechy na cestě do hrabství Lucemburského a hejtmanem země ustanovuje Bohuslava, vévodu Slezského z Lehnice. V červnu toho roku bylo zaznamenáno zatmění Slunce, kterému pak kroniky přisuzují zmenšení semen a zrn na úrodě a nepřízeň počasí, přicházejí znovu povodně a objevují se malomocní, o nichž bleskurychle se rozšiřují pomluvy, že skrze Židy a Saracény jsou podplaceni a naváděni, aby otrávili vody ve studních a pramenech. 27. listopadu 1321 umírá mazovská kněžna Kunhuta, nejstarší dcera Přemysla Otakara, která dlouhé roky jako abatyše vedla klášter sv. Jiří na pražském hradě.

Rodinné záležitosti
Výsledkem krátkého sblížení Jana a Elišky bylo narození pátého dítka - v pořadí třetího syna - Jana Jindřicha, dne 12. února 1322. Syn se narodil na Mělníce, pokřtěn byl v chrámu svatého Víta v Praze. Zvučná jména svých předků obdržel tentokráte z otcovy strany - Jan po otci a Jindřich po dědovi Jindřichovi VII. Lucemburském. Další záležitosti rodinné a sňatkové politiky se Jan rozhodne řešit po svém návratu z Lucemburska v červenci roku 1322. Svou nejstarší dceru Markétu, toho roku devítiletou, provdal hned 12. srpna 1322 za šestnáctiletého bavorského vévodu Jindřicha II. Dolnobavorského. Věnem jí bylo dáno šest hřiven stříbra a ještě téhož roku byla odvezena na ženichův dvůr v Landshutu. Druhou dceru, sedmiletou Jitku, pak zasnoubil s dvanáctiletým Míšeňským markrabětem Fridrichem II. a odeslal ji na výchovu do Míšně k vévodkyni Alžbětě. 

K definitivní roztržce mezi manželi dojde po zatčení Eliščina nevlastního bratra, probošta Vyšehradského Jana VII., řečeného "Volka" 21. července 1322 pro podezření ze zrady a spiknutí s královnou proti králi. Volek na mučidlech vše doznává v naději, že si tím zachrání život. A ano, v noci je tajně z vězení propuštěn, a zbaven všech výsad a statků prchá do Bavor.
V té době znovu těhotná královna Eliška vyjadřuje svůj nesouhlas odchodem za nejstarší dcerou Markétou do Landshutu. V Koubě v Bavoří pak královna Eliška Přemyslovna 27. března 1323 porodí (pravděpodobně předčasně?) své poslední děti - dvojčátka Annu a Elišku. V přítomnosti Petra Žitavského příslíbila královna před Bohem mladší z dvojčat - dceru Elišku - Cisterciáckému řádu, aby se stala jeptiškou.

Kralevice Václava odváží král Jan 4. dubna 1323 na výchovu ke - svému srdci tak blízkému - francouzskému dvoru. Zde je v květnu roku 1323 sedmiletý chlapec biřmován a přijímá podle tradice jméno svého kmotra - francouzského krále Karla IV. Sličného. Zároveň mu byla zasnoubena panna Blanka, dcera Karla z Valois. Václavovi se dostane skutečně vybraného vzdělání. Vychovateli jsou mu klerici, pod jejichž vedením se český kralevic učí číst, psát, jazykům latinskému i francouzskému a dvorským způsobům. Roku 1325 přesídlil chlapec přímo na francouzský královský dvůr do Paříže.

Nyní, na počátku jeho vzdělávání, ještě nikdo z jeho nejbližších netuší,
že z něj jednou bude nejúspěšnější postava českých středověkých dějin.
Vyroste z něj  neobyčejně vzdělaný, inteligentní a zbožný muž,
plynně hovořící pěti jazyky (francouzština, němčina, čeština, latina a italština),
jedenáctý král český, král italský, král římsko-německý, král burgundský,
císař římský, markrabě moravský, hrabě lucemburský
a císař Svaté říše římské,
národem milovaný Otec vlasti
Karel IV. 

      <<   Zpět na počátek století                                                                                 Zpět na projekt SRI >>