.
Díl XXXI.
Výprava na Tichou
Stalo se léta Páně 1319 krátce po svátku svatého Jakuba apoštola, že vypravili jsme se jako doprovod mladého pána Radímka z Raziberka, abychom na tvrzi nedaleko Rakouska pobývali. Bývalo totiž zvykem již za Jana Vítka z Raziberka, že každého léta odebrali jsme se na hraniční hrad, kde probíhaly lovecké kratochvíle, výcviky i politická jednání s hosty. Však již více než roku tomu, co pán náš se do Svaté země na pouť kajícnou odebral a nemáme o něm od té doby zpráv žádných, nenavrátil se ba ani posel nepřijel, by listinu dovezl. Zda-li je pán ještě vůbec živ, nevíme.
Naštěstí dědic domu Raziberského, jediný syn a mladý pán Radímek, hoch brzy již osmiletý, těší se z milosti Boží dobrému zdraví a učí se pilně způsobům panským, vědomostem politickým a cvičí se v boji i lovu zdatně. Však i vrchního lovčího již v klání lukostřeleckém poraziti dokázal.
Toho léta vyrazila výprava mladého pána na tvrz Tichá, též co Rovinka či Opolec jmenována bývá. Hraniční hrádek, co Vítkův je zván, kde trávili jsme léta minulá, jest žel Bohu nyní neobyvatelný. Paní Anna doprovodila dítky svého do cíle výpravy. Předala pokladnici na výplatu čeledi a pověřila zde svobodného pána Petra z Kájova výběrem daní, taktéž k opatrování a ochraně pana Radímka a dívek jej ustanovila a poté odebrala se opět na panství Raziberské. Veškerá správa domu a panství leží od Janova odchodu na ramenou paní Anny, kterážto nejen pod břemenem tímto často ztrápený výraz v tváři má. Za chotě svého denně se modlí a mnoho času v kapli tráví. Doslova však ztrácí se před očima.
Léto tehdy bylo velmi teplé a horké, úroda přebohatá, však kromě tohoto požehnání také všeliké havěti obtížné se toho léta přemnožilo. Čeliti jsme museli neustále útokům včel, vos a komárů, ve sklepích zas uskladněnou úrodu pořád něco ožíralo. I přes nepříjemnosti tyto v podhradí tvrze rozrostl se po příjezdu panstva rychle malý trh a řemesla rozličná k vidění byla - kupec, brusič, šperky, pradlena, lázně, opaskové spony i malované brože a mnoho dalšího. Panská lukostřelnice nabízela výcvik luku i kuše a turnajové klání všem zájemcům. Mladý pán Radímek musel již v prvních dnech na Tiché jako spravedlivý a moudrý pán se chovati a spory poddaných řešiti. Nejprve se jednalo jen o pochybení malé a záležitost rychle byla v dobrém urovnána.
Mezi čilým hemžením řemeslníků a lidu Božího pod tvrzí objevil se zakrátko potulný záškodník. Nejdřív se o něm nevědělo a hříšné řemeslo lapkovské mu vzkvétalo. Pak ale děvče ve spižírně překvapil a protože váčku žádného u sebe neměla, co hanebného v temném koutě jí udělal, nesluší se v řádky této knihy psáti. Po večerech v kostky hrál a do rána nad plátýnkem sedával. Kdekoliv jen mince zachřestily, tam jej hned bystré ucho lákalo a k poctivé práci se neměl. Dlouho mu to procházelo. Mezi lidem se sice něco šuškalo, ale viníka nemaje, nemohlo být právo vykonáno. Jak se ale říká, s jídlem roste chuť. Nezdárníkovi už nestačily váčky poddaných a výhry v kostkách. Posledního činu hříšného se dopustil, když do kaple se vloupal a grošíky tam ukradl. A ještě se jměním nečestně nabytým vychloubal. Pan Petr z Kájova s panem Radímkem k soudu jej povolali. Ubožák zapíral a lhal, proto do klády byl zavřen, bičem mrskán a nehty mu vytrhali. Pak teprve v bolestném sténání se přiznal. Za zločin tento na šibenici byl odsouzen.
Když strážní k šibeničnímu vrchu jej vléci měli, vběhla do davu dívka s outěžkem již znatelným, před urozenými pány na zem klekla a s hořkým pláčem za otce dítěte jej označila. Pan Petr dle starého zvykového práva nabídl tedy, že provdá-li se dívka za toho odsouzence, život mu tím zachrání. Děvče vzlykajíce přikývlo a pan Petr pokynul rukou, aby oprátku mu nechystali. Odsouzenec padl na kolena a za udělenou milost velmi děkoval. Procesí místo na šibenici pak doprovodilo je do kaple. Pan Petr vidouce dívku stále plačící, odsouzenci místo pomocníka ve svém domě nabídl, aby jej pod dozorem měl, že vzorně se chová a poctivou prací se živí. Protože přeci nově nabytou rodinu svou zaopatřiti teď musí.
Ale i povinnosti příjemnější panstvo mělo. Diplomatickou návštěvu přivítali mladý pán Radímek se svobodným pánem z Kájova, když navštívit nás přijel urozený Jan z Vrcova. Po cestě odpočinul u dobrého jídla a společně pohovořili u poháru. Poté Jan z Vrcova vyučoval pana Petra novým způsobům bojovým a mladý pan Radímek přihlížel. S Jeníčkem z Vrcova pak pan Radímek trénoval boj mečem a štítem a společně zdokonalovali se v povelech zbrojnošům. Ctěným hostem byl také Johann von Holstein, jež krátce nás navštívil a s pannou Sárou lukostřelbu na blížící se královský turnaj procvičovali.
Letní výprava na tvrz Tichá nakonec vydařila se převelice i přes těch pár záležitostí nepříjemných. Správce hradu velmi byl potěšen naší přítomností a před odjezdem výpravy téměř i slzička ukápla. Zdá se, že mladý pán Radímek velmi dobré místo pro letní kratochvíli zvolil a dá-li Bůh, jistě se sem s družinou dalšího léta opět podíváme.