.
Díl dvacátý osmý
Poutní cesta pokory 1319
Rok se s rokem sešel a družina Raziberská s Boží milostí stále se těší dobrému zdraví a doposud i dostačující úrodě. A tradice všechny drží pevně ukotvené v jistotách. Proto i léta Páně 1319 rozhodnuto bylo o vykonání kajícné poutní cesty ve znamení pokory. Patronát nad Poutní cestou převzal roku toho mladý pan Petr z Kájova, jež bohoslužbu sloužiti přikázal na poděkování za Boží milost za nově získaný titul. Pozvání na kajícnou cestu přijal i pán z Vlkova.
Májového rána o sobotě po svátku Panny Marie, prostřednice všech milostí, vypravila se početná družina poutníků tentokráte po panství Kájovském. Na polích již vidno bylo pučící úrodu obilí, louky překypovaly záplavou nejroztodivnějších barevných kvítků, bzučely životem a lesem mocně prozpěvovalo ptactvo. Po létech neúrody, hladomoru a nemocí a mnohých ztrát i v domě Raziberském byl pohled tento vpravdě balzámem pro oči, uši i srdéčka naše. Pečlivě vyrovnané kopy klestí při lesní cestě dosvědčovaly, že nový pán kájovský dobře se chopil svěřených majetků a vzorně se o panství stará. Při cestě vzpomněli jsme i Raziberského pána, jež právě před rokem se do Svaté země na pouť odebral a nemáme od té doby o něm zpráv pražádných. Živ-li jest ještě, kdo ví?
Balzámem pro duši celého domu přítomnost otce Rudolfa byla, kterýžto tradiční pozvání ráčil laskavě přijmouti a společně s mladým panem Petrem vedli poutníky od zastavení k zastavení, kde jsme všichni pokorně modlitby odříkávali a slova díků Pánu Ježíši. Na konci cesty doputovali jsme k novému kostelu kájovskému, jež k Nanebevzetí Panny Marie zasvěcen jest, a který nechal před nemnoha lety vystavět dobrý král Přemysl Otakar, toho jména druhý, děd naší drahé a ctěné Elišky Přemyslovny. Zde konala se pod vedením otce Rudolfa mše svatá na úmysl pana Petra a Boží požehnání pro celý ten rod.
Po mši svaté usedli jsme ještě krátce k odpočinku a společně pojedli. Petr z Kájova obdaroval pak všechny poutníky ozdobou, jež pro tuto událost zhotoviti nechal.